Svět měl mělký otisk něhy, silueta ve dveřích,
Pak se pohnuly tvé nohy, boty vrzly jako zmrzlý sníh
Až na to, že teď byl srpen, horké slunce, horký dech,
Svatá Anna vrhá srpem, ty utíkáš po schodech.
Jako bych to jednou zažil, dávno už vím, co chceš říct
Než to řekneš, jak by do žil stříknul někdo otrušík,
Jako bych to jednou zažil, jako bych už jednou stál
V pokoji, kde lustr zářil, a já do tmy zavolal
To se stává
Soud měl jednoznačný názor, odřenejch zdí šedý chlad,
Snad si pamatuješ, zíval, asi chtělo se mu spát,
Marně voláš svoje víly, sudičky i věštkyně,
Nikdo už nespojí síly, dutě znělo z jeskyně moje
To se stává
Bráním dveře, exekutor tupě civí ve svůj spis,
Stejně neví, co má cenu, co by ještě někde líz.
Třesu prsty upocené, prázdně duní prázdný byt,
Co mi nejde z hlavy, jemně říká to mi stejně nemůžeš vzít,
To se stává
Možná jsou i cesty marný, možná dneska jedu naposled,
Odpouštění čekat nelze, když nevíš kam se řítí svět.
Svět měl mělký otisk něhy malou chvíli před vlnou
Kromě stop smyje i břehy a já křičím za tebou
To se stává
Jako bych to jednou zažil, nejde už nic opravit,
Fatálně se slova řítěj účastníkům na hlavy.
Nevědomost neomlouvá, spoluvězni v údivu
Zaslechnou už jenom matně mezi bouří poryvů
To se stává