Jako malej kluk jsem hrál na rybníčku pod tratí holomajznu,
Byl jsem pyšnej jako král, když jsem jednou přines opravdovej puk.
Brusle ještě na kličku, řítil jsem se na branku, velkou ránu.
Z plných sil mých deseti opřel jsem se do hole a byl fuč.
Je u dědka Rákose, šeptli kluci do země, tváře skloněný,
Jak mi srdce bušilo, když jsem chabě zabušil do jeho vrat
Nic vám nedám, hulákal, řvete tady celý dny a já koleny,
Snad i koleny jsem brečel, a nenávist do srdce si klad.
Já nevím, kde to vázne,
Když se dva lidi nedomluví,
Jsou jak balónky prázdné a v prázdno odletí.
Já nevím, kde to vázne,
Když se dva lidi nedomluví,
Ale žít bez nesnáze? Udusíš se tím.
Jako velký šel jsem zas kolem rybníka s dětima na procházku.
Bylo jaro, voně svět čerstvou hlínou, rašením a životem.
Snad jen nápad problesknul, snad jen touha apoň jednou shodit masku,
Já se lehce dotknul vrat, ty se otevřely s děsným skřípotem.
Já nevím, kde to vázne,
Když se dva lidi nedomluví,
Jsou jak balónky prázdné a v prázdno odletí.
Já nevím, kde to vázne,
Když se dva lidi nedomluví,
Ale žít bez nesnáze? Udusíš se tím.
Snad jen stromy nevnímaj jak čas proletí ti prsty, a jak stárnem,
Malej děda v montérkách, před ním já, jen trochu velkej kluk.
Šeptá něco, dvacet let, nejmíň dvacet let tu za vratama čekám,
Pak těžkou dlaň otevřel a já vidím, dává mi ten puk.
Já nevím, kde to vázne,
Když se dva lidi nedomluví,
Jsou jak balónky prázdné a v prázdno odletí.
Já nevím, kde to vázne,
Když se dva lidi nedomluví,
Ale žít bez nesnáze? Udusíš se tím.